Historie Obce Vyžice

První zmínka o Vyžicích je vztahována k roku 1229. Samotná historie obce sahá k roku 1382, kdy obec Vyžice (jako osada Vydžice, někdy až Vidlice) se Slavkovicemi tvořila součást mrdického zboží. V 15. století patřily Vyžice se svým zbožím k Lichnici. Ve starých knihách je dochována zpráva, že 12. února 1448 (první úterý v postním období) Šimon Lípa z Vydžic před heřmanoměsteckým rychtářem, konšely a svědky prodal vyžický dvůr s dědinou za 156 kop grošů pražské vdově Dorotě, manželce nebožky Matějova syna Lípova.

Mapa stabilního katastru z roku 1839 ukazuje, že Vyžice byly založeny jako lesní návesní vesnice uprotřed lesa. Nejprve byla vykácena mýtina - dnešní náves. Po obvodu návsi byly odměřeny stejně velké díly, které byly přiděleny novým osadníkům. Ti pokračovali v kácení lesa směrem od návsi dále. Okolní lesy obklopují vesnici a vytváří tím prostor, v němž byly od středověku pole a louky.

Do historie obce zasáhla třicetiletá válka, která v letech 1618-1648 pustošila celou Evropu, a jejímž motivem bylo náboženství (katolíci x protestanti). Před vypuknutím války bylo ve Vyžicích devět usedlostí. Po roce 1634 byly všechny válčící strany finančně vyčerpané. Důsledkem bylo, že se vojáci museli živit sami. Tato metoda ovšem znamenala pohromu pro civilní obyvatelstvo. Vojáci drancovali vesnice i města - loupili, rozbíjeli a vypalovali domy, mučili lidi (aby jim pověděli, kde mají schované zásoby nebo peníze). Takto se chovali vojáci nepřítele, ale i domácí armáda. Všude byla bída a hlad, začaly se šířit choroby. Po válce byla většina vyžických stavení zbořena a Slavkovice se v důsledky války zcela vylidnily.

V 16. století patřily Vyžice Trčkům z Lípy, po roce 1577 Stolanům a v roce 1608 k Heřmanovu Městci, s kterým měla obec společnou rychtu. V témže roce patřila k Vyžicům víska Hody. Ta stávala v lesích mezi Slavkovicemi, Vyžicemi a Sušicí. Víska Hody byla zničena třicetiletou válkou a následnou protireformací poněmčelé držitelky heřmanoměsteckéhopanství Anny Marie Josefíny Khyslové.

Obec Vyžice měla v roce 1789 osmnáct čísel popisných, v roce 1820 dvacet čísel se 158 obyvateli, v roce 1890 třicet sedm čísel s 240 obyvateli a v roce 1910 čtyřicet osm čísel s 295 obyvateli. V 19. století vznikla jižně od obce osada Na Obickách.

První písemná zmínka o Slavkovicích pochází, stejně jako u Vyžic, z roku 1229. V tomto roce vydal král Václav I. listinu, ve které potvrdil opatovickému klášteru jeho majetek, do kterého spadaly také Slavkovice.

Na konci 16. století, v roce 1572, tvořilo Slavkovice sedm selských usedlostí. Vesnice vzkvétala až do vypuknutí třicetileté války. Když bylo po bitvě na Bílé Hoře povoleno pouze katolické náboženství, mnozí poddaní ze Slavkovic opustili statky a chalupy a odešli ze země. Během 17. století vesnice zpustla. Opuštěná půda připadla vrchnosti, která zde zřídila panský dvůr. Ten stával na severní straně návsi.

Přesto se Slavkovice těžce zalidňovaly. V roce 1789 měly sedm popisných čísel, v roce 1820 třináct popisných čísel s devadesáti obyvateli. V roce 1910 zde žilo 120 lidí v 17 domech.